Jak jsem objevila své nedostatky ve vědomostech o Harrym Potterovi

3. července 2018 v 22:01 | M. |  Nevšední zážitky
Před asi dvěma týdny mi milovaný zaslal pozvánku na Chytrý kvíz - Harry Potter speciál. Poslal mi ji cíleně, protože moc dobře ví, jak velký fanoušek Harryho Pottera jeho drahá polovička je. Událost se konala minulou středu, já na ni šla s vysokým egem a prohlašovala: "Schválně, jestli tam bude něco, co nebudu vědět". Načež mi milovaný povídá: "Co když ti tam dají herce? Kdo koho hrál? To budeš nahraná". No, to bych rozhodně byla. Herci se tam nakonec neobjevli, přesto se autorům kvízu podařilo vytvořit spoustu jiných záludných otázek.



 

Výletování po Litvě

14. května 2018 v 21:05 | M. |  Až na kraj světa
Měla bych psát seminárky, a proto otevírám blog.cz a začínám psát pokračování mého cestování. Tentokrát o Litvě. Ve středu v pět ráno čekal před hostelem taxík, aby nás zavezl na Chopinovo letiště. Taxikář byl moc milý, naložil mi zavazadlo do kufru a po příjezdu ho i vyndal. Na otázku, jestli smím zaplatit, mi odpověděl "Papa". To mě trochu zarazilo, ale kamarádka si vzpomněla, že při objednávání zadávala číslo karty, tudíž to určitě strhnou z ní. Já se těšila na svůj první let a na místo u okýnka, které mi vybral systém. Vše proběhlo bez sebemenšího problému, akorát při čekání na autobus k letadlu jsme musely sedět na zemi, protože ostatní pasažéři se svými zavazadly se moc roztahovali. Dokonce nikomu ani nevadila taška přes rameno, přestože cena letenky zahrnovala jen jeden příručák. Spojení s civilizací zmizelo krátce po sedmé a mohlo se letět. Abych byla upřímná, nějak moc mě letání nenadchlo. Zřejmě proto, že se absolutně nedala poznat skutečná rychlost letu, naopak člověku připadalo, že pěšky by mu to trvalo stejně dlouho. Ovšem zdání klame, už v 7:45 (8:45 místního času) mi operátor poslal smsku "Vítejte v Litvě" a zanedlouho se pode mnou rýsovaly první domečky.


Výletování po Varšavě

9. dubna 2018 v 21:55 | M. |  Až na kraj světa
Před deseti lety se můj první blog těšil velké slávě ve vybrané komunitě třináctiletých holek, s jejichž blogy jsem často "spřátelovala". S mnoha z nich jsem poté byla v kontaktu i přes ICQ. Čas běžel, blogy zanikaly (včetně toho mého) a protože většina těchto "sbeček" žila většínou úplně v jiném koutě republiky, často upadala tahle pseudo-přátelství. S některými lidmi jsem však v kontaktu dodnes a párkrát do roka se i sejdeme. Když mi někdy na podzim napsala jedna z těchto kamarádek, že se v letním semestru chystá do Litvy na Erasmus, napadlo mě, že bych mohla přijet na návštěvu. A když jsem při zkoumání letenek zjistila, že mě vyjde mnohem levněji jet autobusem do Varšavy a z ní letět do Vilniusu, přišel nápad, proč se rovnou v polském hlavním městě nezdržet. Proto přináším první ze tří článků, který se bude týkat mého desetidenního výletování a samozřejmě začnu varšavskou zastávkou.

 


Chtěli mě okrást, tak jsem si raději koupila knihu

14. března 2018 v 20:15 | M. |  Nevšední zážitky
Před pár dny jsem narazila na inzerát, který sliboval místo odborné asistentky s poměrně vysokým finančním ohodnocením. Bylo mi to mírně podezřelé, ale řekla jsem si, že půjdu na pohovor a uvidím, co z nich vyleze. Na netu se o zadávajací firmě Arban s. r. o. nedalo nic moc zjistit. Dva dny na to mi přišla odpověď, ať si zavolám na uvedené telefonní číslo v konkrétních hodinách a domluvíme se na osobní schůzce. Ta se konala ve čtvrtek v centru Ostravy v budově, kolem které se míhala spousta slušně oblečených lidí. Dovnitř mě pozvala trochu korpuletnější paní, která však působila velmi seriózně. Dala mi k vyplnění krátký dotazníček, vysvětlila mi náplň práce, poptala se na nějaké věci a dala prostor mým dotazům. Kromě pracovní doby jsem se ještě přeptala na to, zda firma požaduje nějaké vstupní poplatky - dostalo se mi záporné odpovědi. Nepřišlo mi, že bych na pohovoru příliš excelovala, a proto mě příjemně překvapila informace o postupu do 2. kola. To se konalo dneska. Po cestě jsem si vzpomněla, že jsem si za celý týden nenašla čas si něco o firmě najít. Abych předešla trapasu, který by mohl nastat při otázkách "Co víte o naší firmě?" či "Proč chcete pracovat zrovna pro nás?", jsem se tedy v autobuse rychle dala do googlení. Poměrně mě zarazilo, že na vizitce chybí název společnosti a tak jsem do vyhledavače zadala jméno vizitčiny majitelky. Jako první mi vyskočil centrální registr dlužníků s dlouhou řadou nepěkných komentářů lidí, které dotyčná chtěla okrást, nebo se jí to bohužel i podařilo. Jak jsem se dočetla, firma vyžaduje vstupní poplatek 27 000 Kč a pokud daný nebožák zaplatí, tak mu nezbývá nic jiného, než rychle od smlouvy odstoupit, protože ho žádná práce snů nečeká a paní pojede leda na pěknou dovolenou.

Výsledek obrázku pro hide the pain harold

Tři odlakovače pro princeznu

11. března 2018 v 23:18 | M. |  Den po dni
Před pár týdny se v Ostravě konal Pendl, na který jsem měla koupené lístky i já. Řekla jsem si, že by mi to mohlo pro jednou slušet víc než obvykle, dám si tudíž záležet a rovnou si po delší době nalakuji i nehty.




Dovolená na vlastní pěst aneb byrokracie v praxi

10. srpna 2017 v 20:49 | M. |  Nevšední zážitky
Začátkem roku jsem před milovaným vyslovila návrh na dovolenou na Ukrajině. Vlastně jsem to zpočátku považovala jen za takový výkřik do tmy, který bychom mohli časem realizovat. Osud tomu chtěl a vypadá to tak, že do Lvova odjedeme ještě letos. Cestu, ubytování a vše okolo si hodláme zajistit sami, což obnáší spoustu vyřizování. Jako třeba platbu ubytování.


Víkend s polským židem vedoucí k pondelí v taláru

3. srpna 2017 v 16:14 | M. |  Nevšední zážitky
Jak jsem už zmiňovala, podařilo se mi odstátnicovat a získat titul Bc. K této příležitosti se pak uskutečnily promoce, já si konečně mohla obléct talář a před zraky rodiny a kamarádů si po slavnostní přísaze převzít diplom. Na promoce byla pozvána i Annie a tak vznikl nápad, že bychom to mohly spojit s víkendem u mě.

Stresy státnicového ročníku

15. června 2017 v 14:51 | M. |  Den po dni
Už je to nějaký ten pátek, co jsem napsala poslední článek. Vlastně je to přesně rok, haha. Asi bych se neodhodlala napsat něco dalšího, kdyby mě má drahá Annie nežádala. Celkově to začalo tím, že jsem se milovanému zmínila o blogu (Já teda myslela, že to ví, ale zřejmě ne.), jeho to začalo zajímat a snažil se (neúspěšně) získat adresu. Tipoval lidi, kteři by jej mohli mít (A stejně se trefil v jeden jednom případě.) a jeden z nich se po mém zákazu vydávání adresy, začal dožadovat článku, tak ho teda píšu. Přesně před týdnem jsem získala vysokoškolské vzdělání, tudíž si před jméno můžu připisovat titul Bc. Ovšem tomuto cíli předcházela poměrně složitá cesta. Nastoupila jsem do prvního ročníku, plná nadějí a očekávání. Hned první den jsem si zvládla adoptovat nekonečno ("Plus nekonečno a mínus nekonečno jsou nevlastí čísla." ... "Tak já si ho adoptuju!") a během prvního týdne si vytvořit silná přátelství, která přetrvávají doteď. Já se taky stihla zamilovat a podle toho vypadaly i výsledky prvního zkouškového (Skóre 50:50, tři úspěné a tři neúspěšné). V tomto čase ze mě taky vypadlo, že přesně vím, kde se vidím v letním semestru - na pracáku. Mé plány zahrnovaly nastoupit do letního semestru a během něj si hledat práci. Ovšem pak se mi začalo dařit, což mě namotivovalo k tomu, abych zůstala. Nastal červen, další zkouškové a já se k němu opět postavila poměrně laxně. Verdikt zněl jasně: V srpnu šeset zkoušek, z toho minimálně musím čtyři zvládnout, abych prošla do druhého ročníku. Situace se mi ke konci poměrně zkomplikovala, ale nakonec jsem s odřenýma ušima a 41 kredity mohla v září opět do školy. Šest přenášených předmětů. Tři v zimním, tři v letním. Ač to občas bylo na hraně, podařilo se mi úspěšně absolvovat ročník druhý. Skóre: Kromě jednoho předmětů, všechny zkoušky zaznamenaly úspěch. V letním skoro vše napoprvé. Dokonce mě jedna z těch nejlepších přestala považovat za totálního trotla. A to se počítá! Přišlo září a já přesně dva roky od nástupu do prváku seděla v přednáškovém sále na semináři k bakalářské práci. Tak rychle to uteklo! Září se přehouplo v říjen a já teda pomalu začala řešit bakalářku. Opravdu POMALU. Do konce roku jsem nenapsala téměř nic. Pomalu začal únor, kdy mi teda došlo, že už je opravdu třeba začít, když na konci měsíce odevzdávám. Tady se mi opět ukázala má světlá i zároveň špatná stránka. Většinou totiž začnu něco dělat, až když mě tlačí čas. Ovšem vždy to v tom časovém presu stihnu. Vždy. Takže i přesto, že jsem babičce v polovině února říkala, že vážně netuším, jestli to stihnu v prvním termínu a kdyžtak budu státnicovat v srpnu nebo příští rok. Však to už je jedno. 28. února večer jsem odevzdala celou práci. Neobešlo se to samozřejmě bez úprav, které mi zabraly celý následující měsíc a počátek dubna, ale nakonec jsem vše stihla i s několikadenním předstihem. Pocit, že to příšerné období psaní, je za mnou, mi moc dlouho nevydržel. Čekaly mě dva týdny volna, během kterých proběhla i ta nejlepší oslava mých narozenin! Milovaný mě udržoval v pocitu, že se ten den moc neuvidíme, protože on jede večer na koncert. Já si proto domluvila dámskou jízdu s kamarádkami, co se mnou v prváku chodily na výšku. K. vymyslela, že můžeme obejít několik hospod a já i ostatní souhlasily. Jaké překvapení, že v hospodě číslo dvě čekali moji nejlepší kamarádi a navíc byla na cestě Annie, která ode mě bydlí téměř 200 kilometrů! Slzička úkapla a dojetí mě přemáhá ještě téměř po dvou měsících. Toto opojení mi však nevydrželo dlouho a já se začátkem května pozvolna pustila do učení. Můj učební plán samozřejmě selhal. Přesně před týdnem jsem šla na potítko se staženým zadkem, hrůzou v očích a prázdnem v hlavě. Původně to vypadalo, že ke zkoušení přinesu prázdný papír. Otázky marketingový komunikační mix a mezinárodní měnové vztahy nebyly zrovna ty, ze kterých bych radostí skákala do vzduchu. Ještě když mi původně srdíčko zaplesalo, protože jsem se na otázky podívala opačně, takže to vypadalo na Teorii veřejné volby + Inovace, inovační řízení. Bohužel. U oborovek mi naštěstí stačilo zavzpomínat na klasický marketingový mix, pak už to šlo relativně samo. Ekonomická část byla horší. Naštěstí v komisi byla naprosto skvělá paní učitelka, která mi dost pomohla a nakonec se nade mnou smilovala! Díky ní si teď můžu psát před jméno ta dvě kouzelná písmenka. A jak všichni říkají, na hodnocení už vůbec nezáleží. Důležité je, že to máš! A já to MÁM!

Půl roku ve "zkratce"

15. června 2016 v 19:14 |  Den po dni
Po dlouhé době na blogu. Upřímně asi bych sem nezavítala, nebýt včerejší konverzace s M. a mého dnešního volného odpoledne (Rozumějte - měla bych se učit, ale místo toho dělám úplně něco jiného.), tak bych se do psaní článku ani nepouštěla. Vlastně mě popravdě nijak zvlášť nenapadá, o čem psát. Netvrdím, že se v mém životě nic neděje - avšak nic, o čem by se dalo psát. Ovšem abych M. udělala radost, mohla bych v delší zkratce shrnout prvních šest měsíců roku 2016. A protože mi v poslední době připadá, že jsem příliš negativní, zkusím napsat pouze o všech pozitivních věcech, na které si vzpomenu.

Leden - Poprvé v životě jsem zažila upřímný láskyplný novoroční polibek. Skoro celý první lednový den jsem pak strávila se svou ženou a přítelem. Smiloval se nad námi garant velice těžkého předmětu a pro všechny studenty druhého ročníku, kteří nezískali minimálních dvanáct bodů ani na druhý pokus, vypsal pokus třetí. Já se to dozvěděla asi dva dny předem a protože se to konalo až odpoledne, nebránilo mi jít večer s K. na křídla. Sezení na pár hodinek se protáhlo až někdy do rána. Další den jsem se bolehlavem vydala do školy, napsat si test potřetí. I když jsem myslela, že opět budu neúspěšná, stal se opak a já byla připuštěna k ústní zkoušce, ze které se mi podařilo dostat A = nejlepší možné hodnocení. Další den mě čekal výlet za D., protože se o víkendu konal její stužkovák. Podařilo se mi zvládnout cestu až do její vesnice. I stužkovák byl opravdu příjemný - všichni věděli, že jsem urazila přes 200 Km, vážili si toho a chovali se ke mně chovali opravdu mile. Následující pondělí bylo opravdu důležité - první výročí s mým milovaným. Koncem měsíce jsem objevila knihkupectví Martinus a když jsem zjistila, že mají ve slevě sérii Sukubu, rozhodla jsem si přiobjednat druhý díl a k ní i knihu Nemilovaní od Johna Saula, která mě naprosto pohltila. A taky mě pohltily Hunger Games.

Únor - Konec úmorného zkouškového - podařilo se mi pokořit mikro. Jazzový koncert, na kterém jsem na záchodě našla 800 Kč, přijela žena na oslavu narozenin mého přítele. (Konal se formou koncertu) Koncem měsíce se rozjela moje vášeň - kupovat si knihy.

Březen - Hrozně moc koncertů a první z nich byli SIMPLE PLAN. Tím jsem si splnila svůj velký sen. Ještě před koncertem jsem se zastavovala v Pardubicích za M., což bylo moc fajn. Díky tomu, že jsme spaly na kolejích, jsem si připomněla, co mi z "intráckého života" chybí a co naopak vůbec. Dalším koncertem, který by stal za zmínu - The Paranoid s Horkýže Slíže přímo u nás ve městě - díky mé ženě, se nám podařilo dostat na vyprodaný koncert za předprodejní cenu. Jeden z posledních koncertů byli Zoči Voči kousek od místa bydliště mé ženy, kde se pak i přespávalo. Překonala jsem sama sebe a nejenže jsem zvládla spát u té hnusné potvory (čtěte hada) bez psychické újmy, dokonce jsem si na něj i sáhla! Následovala vtipná cesta domů. A abych netlachala jen o koncertech - na začátku měsíce se mi podařilo ve škole seznámit s příjemnými slečnami. Sháněla jsem někoho, s kým bych mohla dělat seminární práci - oslovila jsem jednu slečnu, která sice už byla domluvená s kamarádkou, ale souhlasila, že se k nim můžu přidat. O chvíli později si mě přidala jedna slečna, kterou jsem znala, protože mi o ní vykládala K. Potvrdila jsem jí to a ona mi po pár minutách napsala, že ona je ta třetí, se kterou budu dělat seminární práci. (Poznámka pro M.: K. = bývalá přítelkyně od bonbona) Jo a ještě jsem se zmiňovanou K. o Velikonocích zašla na pivo.

Duben - Začátkem měsíce se psaly hned dva průběžné testy - z daní a z řízení kvality. Upřímně mě potěšilo, že se mi daně podařilo zvládnout hned napoprvé a s relativně uspokojivým výsledkem. (Narozdíl od drtivé většině) Víkend předtím se pořádala opožděna "oslava jara". Kamarádi, ohniště, kytara, zpěv, pěkné počasí - Co víc si začátkem dubna přát? Příkládám vtipnou historku - Jak to tak bývá, všude se najdou lidé, kteří jsou trošku méně inteligentní a teď si představte, co se stane, když si tento člověk trošku (více) přihne? No, třeba to, že do ohniště přihodí svou ne zrovna levnou bundu jen proto, aby se zahřál. Asi o týden jsme s M. a K. měly domluvenou tradiční chlastačku v univerzitním parku (která se pak přesunula do zámeckého parku, takže jedno místo lepší než druhé) Opět jsem si objednala knihy, které se mi podařilo vyzvednout si přímo na své narozeniny. Dostala jsem nádherný dárek od K., která mi věnovala takovou ručně vyrobenou knížečku s našimi fotkami a k nim vždycky připsala pár vět. Jo, samozřejmě nesmím zapomenout na moji "oslavu narozenin", kde se sešlo zhruba 12 lidí jenom proto, aby to se mnou trochu zapili.

Květen - Dva Majálesy, které mi umožnily vidět skvělé kapely a skvělé lidi. Poměrně úspěšně mi začalo zkouškové, tak doufám, že poměrně úspěšně i skončí. Poslední víkend byl poměrně nabitý - Začalo to takovou neformální stand up comedy, která mi pomohla se dokonale uvolnit, zasmát se a na chvíli vypustit, pak zažít filozofickou hodinku s člověkem, se kterým byste to opravdu nečekali. Pátek na tom samém místě, avšak s trochu jinými lidmi, byl taky poměrně příjemný. V sobotu se šlo jen tak popít s tím, že o půlnoci dorazí gympláci, kteří oslavují maturitu. Plánovala jsem odjet nejpozději před třetí. Ovšem zábava se poměrně vyvinula a já se do postele dostala až v pět ráno. A neděle? Kino s nádherným filmem "Alenka v říší za zrcadlem".

Červen - Rozhodla jsem se jít na opravnou zkoušku 3. 6. místo 24. 6., což se mi rozhodně vyplatilo. Po ní jsem jela za M. a udělaly jsme si pěkný večer s Amundsenkou u řeky. Ta mi ještě opožděně předala dárečky k narozeninám - Rámeček se společnou fotkou a Bertíkový fazolky 1000x jinak. V neděli na to jsem s K. jela na brigádu, která byla celkem únavná, ale vyplatila se. Když přijde asi pětiletý klučina a poví vám, že se mu vaše stanoviště líbilo nejvíc, tak to opravdu potěší. Večer jsem se pak zastavila za přítelem, který byl na akci zvané "Deskohraní" = vezmete do hospody pár lidí a deskovky. Minulý víkend mi odstartoval čtvrtkem, kdy jsem si se svou ženou udělala výlet do Bratislavy. Po cestě tam jsem potkala milou Polku, která se se mnou podělila o krowky, které vezla kamarádům na Slovensko, pozvala mě v přestupní stanici na pivo (Já ale byla nemocná, takže jsem byla nucena dát si Kofolu.) a na rozloučenou mě objala. Je milé, že se k vám člověk, kterého znáte dvě hodiny, chová tak hezky. Další den se jelo do Valtic na degustaci vín - to by samo o sobě nebylo tak náročné, kdyste ale předešlý den nevstávali ve 4:45 a domů se dostali v sedm ráno, kde jste spali jen necelé dvě hodiny. V sobotu večer pak INEKAFE a v neděli opět Deskohraní. A co tento týden? Zkouška z makra, kterou snad mám, o víkendu opět brigáda, pak možná "Hardcore barbeque" (Hardcorové kapely a u toho grilovačka) Nejsem příznivec tohoto žánru, ale vzhledem k tomuto spojení se asi obětuju a půjdu se podívat.


Ještě žiju

20. listopadu 2015 v 22:31 | M. |  Den po dni
20. listopadu 2015. Skoro konec roku. Skoro žádné články na blogu. A já se marně snažím něco sepsat. Už potřetí mažu předchozí text a získávám akorát pocit, že absolutně postrádám schopnost napsat stylisticky dobrý text. Možná osud tehda vědomě zasáhl, když mi nedovolil, abych studovala žurnalistiku. A tak jsem skončila na ekonomce, kde se mi zázračným způsobem podařilo projít do druhého ročníku. Když se člověk zamyslí nad větou "Neplánové veci, tie majú svôj význam" (úryvek z textu písně), dojde jim, kolik se v ní skrývá pravdy. Loni v září mi začal první semestr na vysoké škole, která pro mě znamenala jen přestupní stanici, než to za rok zkusím znovu na žurnalistice. Avšak už po týdnu jsem zjistila, že chci zůstat. Tento názor se v průběhu semestru několikrat změnil, až to skončilo tak, jak to skončilo. Momentálně studuji druhý ročník, doháním resty z prváku (Proč já se neučila už v prváku?!) a cítím se skvěle. První škola, kde se cítím dobře i mezi lidmi. První škola, do které se o prázdninách těším. Proto se teď opravdu snažím a učím se. Co se týče osobního života - rozhodně si nemůžu stěžovat. Zhruba před rokem se mi podařilo překonat chmury a s čistým svědomím prohlásit, že jsem opravdu ale opravdu šťastná. A to můžu prohlásit i teď. Fungující vztah, skvělí kamarádi, kopa parádních zážítků (např. pondělí koncert s těmi nejnejnejnejnejlepšími kamarády a který mi dodával skvělou náladu ještě další dva dny), co víc si můžu přát? Snad jen aby těch akcí jako byla pondělí, bylo ještě více. Vždycky jsem říkala, že ty nejlepší lidi potkáš na koncertě a ty nejlepší věci zažiješ před/na/po koncertě. Kdy jindy budete sedět o půl druhé ráno na náměstí, protože vám ujel autobus a při té příležitosti potkáte týpka, který se s vámi bude chtít fotit, a proto si s ním s kamarádkami vyfotíte asi třicet fotek na selfie "pičku". Přitom vám prozradí, že je gay, ale ne že mu budete říkat homosexuál! Radši má oslovení buzerant! Dokonce jsme zjistily, že studoval ve stejném městě jako K. a učil se jezdit na koni ve stejné stáji. (Což byl další důvod, proč se s ní musel vyfotit - pro vedoucí stáje) Celkově s ním byla velká legrace, až mě mrzelo, že nám autobus jede už ve 2:30. A proto doufám, že bude koncertů víc a tím pádem i víc koncertů. Takové věci totiž v hospodě na pivu nezažijete. Což mi připomíná - Poslední rok se ze mě stává typický Čech a ráda chodívám na pivo. Je to fajn. Člověk si u toho vždycky tak dobře popovídá. Zvláštní, jak stačí jeden zrzavý nápoj a lidi si najednou víc povídají, uvolní se... Asi to má něco do sebe.

Kam dál