Víkend s polským židem vedoucí k pondelí v taláru

3. srpna 2017 v 16:14 | M. |  Nevšední zážitky
Jak jsem už zmiňovala, podařilo se mi odstátnicovat a získat titul Bc. K této příležitosti se pak uskutečnily promoce, já si konečně mohla obléct talář a před zraky rodiny a kamarádů si po slavnostní přísaze převzít diplom. Na promoce byla pozvána i Annie a tak vznikl nápad, že bychom to mohly spojit s víkendem u mě.


Ten víkend se v Ostravě konal Festival v ulicích. Annie hodně stála o návštěvu tohoto města, já bydlím nedaleko a s touto akcí se to zdálo jako skvělá kombinace. Plán zněl jasně: Kapela Šoulet, divadelní představení, poté Katalánci s jejich show. V mezičase obejít různé stage, například kouknout na pouliční umělce. Ano, byl to opravdu krásný plán. To by tu ovšem nesmělo nastat nějaké to ALE. První zastávka proběhla podle plánu. Přesun na divadelní představení znamenal první problém. Ani s rodilou ostravačkou a mapou se nám nedařilo požadovanou stage najít. Na Masarykově náměstí navíc zrovna probíhala "stavba" věže z Katalánců, což nás na chvíli zaměstnalo a padlo rozhodnutí, že po skončení této části programu budeme zase hledat. Po asi pětiminutovém dohadování a kroucení mapou do všech směrů mě konečně napadlo se zeptat kamaráda, který na festivalu pracoval, kde je teda stage 10. Jeho reakce: "Desítka? No, to je přesně tady" (ukazuje před sebe) "Ale ta už je složená". V tu chvíli nám došlo, že divadlo se z neznámých důvodů nekoná, což nás namotivovalo k návštěvě oblíbené hospůdky, nacházející se hned na rohu. A kdo mě zná, tak určitě ví, jak to celé skončilo. Zkysli jsme tam až do desítí, protože už nastal čas odjezdu do rodné hroudy. Ovšem těch pár hodinek u piva bylo zábavnějších než tato akce, která letos prostě neměla to správné kouzlo. Přidali se k nám ještě dva kamarádi a debata se vyvinula docela zábavně. Kamarádka se vyptávala, jak to vlastně chodí na ochutnávkách, co a za jaké situace si můžeš vzít domů. Mí draží přátelé si z toho vyvodili, že hostesky prostě kradou (Když si třeba odnesete zhruba dvacet poměrně drahých čokoládových bonbonů). Debata se pak přesunula na téma krádeže a kamarád se dušoval, že on nikdy nic neukradl. Což mě dost pobavilo, protože si dobře vzpomínám na jeho vyptávání, jak to funguje, když si například nábytek nakoupíš "na firmu", přitom ho budeš mít pro své účely. To jsem mu taky připomněla a nejlépe to završil dotaz Annie.
Kamarádka si nahrávala fotku na instagram přes jeho data. Annie se ptala: "A to ti nevadí, že ti plýtvá data jen proto, aby si nahrála fotku na instagram?" Jeho reakce: "To je v pohodě, to jsou firemní data".

Nedělní ráno se neslo v duchu ošklivého počasí a deště. Já naplánovala prohlídku Těšína, jakožto česko-polského města, protože to narozdíl od internetu na Moravě nemají. Ještě u snídaně jsem se jí ptala, jestli opravdu chce v tomto počasí cestovat. Odpověděla kladně a tak se jelo. Nakonec z toho vzniklo poměrně zábavné dopoledne, které jen mírně kazilo již zmíněné přírodní podmínky. Přešly jsme přes most na polskou stranu a vydaly se podél Olše s planou nadějí, že by třeba mohly být otevřeny trhy. Samozřejmě nebyly a tak jsme pokračovaly k první historické zastávce, místu, kde byl podle legendy položen základní kámen města. Přestože jsme byly vyzbrojeny chabou mapou, podařilo se nám jej najít poměrně brzy a bez jakýkoliv problémů. Po nějaké té chvilce mě odzbrojila Annie, která při podrobném prohlížení altánku došla k naprosto nečekanému odhalení: "Hele, tam je studna!" ... No, koho by to napadlo, když se to jmenuje Studna tří bratří. Naším dalším cílem byl rynek, kde bychom mohly případně i na chvíli někam zapadnout. I ten jsme našly bez nějakého větší hledání. Kromě invaze holubů (foto na konci článku) a hnusných cetek se v tom počasí nenašlo nic dalšího, co by se dalo obdivovat. Chtěly jsme teda konečně někam zapadnout, ale nastal problém: "Nemáme zloté!". Vzhledem k tomu, že byla neděle a pracovní morálka polského národa není zrovna úplně stejná jako ta naše, byl to problém velký. Začalo půlhodinové pátrání, které obnášelo jednu zavřenou směnárnu, dotazování několika lidí, aby si nakonec Annie vzpomněla, že má výběry z bankomatu v zahraničí zdarma! Rozhodly jsme se pro výběr dvaceti zlotých, že to přece bude stačit. No, nestačilo. Víceméně nám to pokrylo jen náklady na nákup krowek a jiných sladkostí. Bankomat nám proto vydal dalších 20 zlotých, což bylo na posezení v kavárně pro změnu moc. Navrhla jsem proto své drahé kamarádce, ať při opětovné návštěvě Vídně hází žebrákům groše, protože je to určitě potěší! Blížil se čas oběda a my se vydaly zpátky na českou stranu, na kterou jsme se hodlaly dostat druhým mostem. To jsem zas pro změnu perlila já: "No, ono je to tak dole, tak já myslím, že bychom měly ještě sejít, ale o trochu dál, protože tady je slepá ulička." Annie mě jen jemně upozornila, ať se kouknu před sebe a já uviděla dvě velké české vlajky umístěné na mostu, za nímž se nachazela úžasná ulička lemovaná asi pěti obchůdky s názvem "Original alkohol", vskutku originální. Ani nevím jak, ale podařilo se nám díky naší genialitě dokonce i bez problému trefit zpátky na nádraží. Kvůli orientačnímu smyslu to určitě být nemohlo, protože já žádný nemám. A proto se mi toto město tolik líbí! Přestože to tam téměř neznám, neztratím se tam! A to je výkon, protože bloudím opravdu všude. K večeru nás ještě čekala příjemná a místními velmi oblíbená čajovna, kde s námi byl i můj přítel a společný kamarád nás všech. Zahráli jsem si karty, protože zmiňovaný kamarád si při Prší nabere v průměru třicet karet. A nakonec se přesunuli do hospůdky, kterou jsem kolem desáté opustili a jeli domů, abychom se všichni mohli pořádně vyspat na můj den D.

A on nakonec fakt nastal. Nastaly mé promoce. Ten vytoužený okamžik, na který jsem čekala tak dlouho a nakonec byl tady. Občas to vypadalo, že se jej ani nedočkám, protože kolikrát chybělo opravdu málo a já mohla dojít na úřad práce a postavit se do dlouhé řady neúspěšných vysokoškoláků. To se však nestalo, já zvládla všechny zkoušky (I ty, o kterých jsem říkala, že je nikdy v životě nemůžu udělat.), dopsala bakalářku (To se mi zdálo mnohem víc nemožné než ty zkoušky) a nakonec odstátnicovat v prvním termínu. Najednou to opravdu bylo tady! Sešla jsem před zraky všech v tom slavnostním taláru a před očima mi opravdu běžel tříletý film, o kterém mluvil náš pan děkán. Vzpomínky na podaní přihlášky, přijímačky, první den ve škole, první den v místní hospodě, opakované přihlášování a odhlašování se ze zkouškových termínů a členství ve všemožných facebookových skupinách, kde se sdílí testy z minulých termínů. Všechno si vybavuju a když se teď zpětně dívám na záznam, tak už nemusím zatlačovat slzy, abych si nerozmazala řasenku. Byly to totiž nádherné tři roky. Místo, kam jsem opravdu zapadla a nemusela den co den odolávat posměchu ostatních a hlavně pocitu osamění. Škola, ve které jsem si našla víc kamarádek než jen jednu. Když nám v prváku dávali dotazník, kde se nás ptali, proč jsem se rozhodla ke studiu na tété univerzitě, odpověděla jsem "Protože mě jinak nevzali". Pokud nám dají dotazník i na začátku navazujícího studia, na otázku odpovím jednoduše: "Protože je SUper". Možná mi získání vědomostí nakonec k ničemu nikdy nebude, ale jedno je jisté. To, co jsem zažila na vysoké, to bych jakožto pracující maturant nikdy nezažila, nepoznala bych jednu ze svých nejlepších kamarádek a nebyla bych tím, kým dneska jsem. Proto děkuji za všechno a v říjnu na viděnou!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama