Výletování po Varšavě

9. dubna 2018 v 21:55 | M. |  Až na kraj světa
Před deseti lety se můj první blog těšil velké slávě ve vybrané komunitě třináctiletých holek, s jejichž blogy jsem často "spřátelovala". S mnoha z nich jsem poté byla v kontaktu i přes ICQ. Čas běžel, blogy zanikaly (včetně toho mého) a protože většina těchto "sbeček" žila většínou úplně v jiném koutě republiky, často upadala tahle pseudo-přátelství. S některými lidmi jsem však v kontaktu dodnes a párkrát do roka se i sejdeme. Když mi někdy na podzim napsala jedna z těchto kamarádek, že se v letním semestru chystá do Litvy na Erasmus, napadlo mě, že bych mohla přijet na návštěvu. A když jsem při zkoumání letenek zjistila, že mě vyjde mnohem levněji jet autobusem do Varšavy a z ní letět do Vilniusu, přišel nápad, proč se rovnou v polském hlavním městě nezdržet. Proto přináším první ze tří článků, který se bude týkat mého desetidenního výletování a samozřejmě začnu varšavskou zastávkou.



Do Varšavy jsem jela autobusem společnosti Leo Express, který odjížděl ve 23:05. Stevard mi nabídl, ať si dám kufr do zavazadlového prostoru a pak poznamenal, že on jde dovnitř, protože mu je zima. Schovávám kufr, praštím se do hlavy, loučím se s milovaným a sedám do autobusu. Při kupování jízdenek mě ohromilo nadšení, že jsou zrovna o polovinu levnější, až jsem si zapomněla vybrat místo. Samozřejmě mě čekalo místo u dveří. Po cestě hrálo polské rádio, já se snažila spát, což se mi moc nedařilo, protože Poláci, kteří nastoupili v Bohumíně, asi do jedné rána žvanili, přestože se jednalo o noční spoj. Přece jenom se mi podařilo to po čase zalomit a když jsem se probudila, už se projíždělo kolem polských nápisů a billboardů. Nejvíc mě zaujala reklama na nějakého operátora, protože muž na fotce vypadal jak Bartoš z Pirátů. Něco málo po půl šesté ranní stevard cosi polsky zahuhňal do mikrofonu, z čehož jsem mu rozuměla akorát "Lotnisko Chopina". Nastal tedy čas najít v obřím zavazadlovém prostoru svůj kufr. Už jsem po něm chmatala, vytáhla ho ven a nakonec zjistila, že patří nějaké Polce, které jsem zřejmě ulehčila práci. Poté, co jsem se opět praštila do hlavy, se mi podařilo najít to správné zavazdlo, takže mi nic nebránilo zahájit čtyřhodinové čekání na mou drahou kamarádku. Když se blížil čas jejího příletu, tak mě napadlo, že bych jí po vzoru ostatních mohla taky vytvořit cedulku se jménem. Ale zrovna jsem u sebe neměla žádný papír, tak jsem to napsala na účtenku. Kamarádku to ale moc potěšilo! Náš program zněl jasně: návštěva Lazienského parku, poté zajít někam na oběd a nakonec najít ubytování.


S hledáním ubytování se nám pojí jeden opravdu děsivý zážitek. Dorazily jsme na vybranou adresu a před námi se tyčila opravdu příšerná budova, která vypadala jako skládka orgánů. Před ní stáli divní lidi, včetně chlapa s černým monoklem na oku s nevrlým výrazem ve tváři. My s kamarádkou vyděšeně uvažovaly, co jsme to jako vlastně rezervovaly a jestli radši nebudeme spát někde na ulici. Naštěstí se ukázalo, že se jedná o rozlehlý pozemek a náš hostel stojí o kousek dál. Tam nás čekal příjemný majitel, který asi jako jediný v celém městě trochu rozumí česky, i když si pletl "ano" s "da". Vzhledem k tomu, že se opravdu snažil, přišlo mi neslušné ho opravit. Pořád na tom byl lépe než paní za přepážkou na poště, která rozuměla jen anglicky, pletla si "when" a "where" a vypadala, že o České republice slyší poprvé v životě.


Druhý den se nám podařilo nachodit 20 Km, zčásti proto, že jsme třeba šly do galerie moderního umění, která měla sídlo a expozici jinde, v Národní galerii nám pro změnu zavřeli téměř před nosem, Královský palác je průchozí skrz na skrz, a proto se nám podařilo zabloudit i tam. Okouzlila mě architektura Starého města, pobavilo Muzeum karikatur, donutila k zamyšlení zeď židovského ghetta. Za zmínku stojí i řetězec Pizza Hut, který zažehl naši novou tradici, dát si v každém státě pizzu. Je naproti Královskému paláci a protože jsme přišly ve správný čas, upozornil nás číšník na polední menu, skládající se z polévky, pizzy, nápoje a salátu. To vše v přepočtu za nějakých 126 Kč. Pro lidi, co nemají chuť hledat ve Starém městě levnou restauraci, ideální volba. Co mě dost potěšilo, byla skutečnost, že ve spoustě varšavských podnicích označují vegetariánská jídla. Pro lidi jako jsem já, to je velké ušetření času, protože alespoň nemusím studovat všechny pokrmy, které daná restaurace nabízí. Večer už nás akorát čekal výhled na Varšavu. Ale protože si kamarádka popletla mosty, na výhled nám zbývala přibližně minuta ze vzdálenějšího místa. Bylo už asi půl desáté večer a nás čekal let v sedm ráno, proto jsme se rozhodly výlet oželet. Tak třeba příště!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama